Pár padlých nohou

 (Publikováno již r. 2014 měsíce května)

 

Rozevři křídla, co plují tou oblohou, co vznáší se nad našimi životy. Nasedni a nechej se nést tou měsíční krajinou, jako by neexistovalo teď. Pouze minule. Zapomenout na přítomnost a radovat se z krásné minulosti, která nás utvořila v lidi, kterými jsme. Utvořili nás oni, ti kteří se vyskytovali v čase předalekém. Ti kteří nás milovali a dávali nám kousek ze sebe smaotných. Takové drobné kousíčky, aby mohli žít s námi i po své smrti. Kousky slov, zbytky činnů, tisíce úsměvů a stovky zamračených tváří. To vše dokázali do nás vrýt, aniž by měli při sobě šablonu. ANiž by chtěli. Otiskávali se do našich duší, protože nás milovali, a to natolik, že stále toužili po naší přítomnosti. A my milovali je. Neměřitelně, nesobecky a bez vedlejších úmyslů. Láskou, která pošla nyní, ale stále existuje v minulosti a její zbytky se zachytili v nás jako ostré střepiny dávných výstřelů.

Pamatujme si ty krásné chvíle, buďme s nimi v každém okamžiku, co to jen jde. Buďme s našimi anděly, kteří žijí po našem boku. Žijme, radujme se a dávejme víc lásky, než jen můžeme dát. Nevzdávejme se, když se nám láska nevrací, protože ono to není pravidlem. Nejvíce lásky potřebuje ten, kdo ji nemůže projevit nám zpět. Nechejme to tak. Že nemůže, to neznamená že nechce. Milujme. Nic víc. Nepřežívejme a milujme ty, které milujeme.

Křídla se rozevřou, vzpomínky zmizí a nám zbyde bolavá duše. Za každou krásnou vzpomínku tisíce drobných jizviček. Daň za ty chvíle, které jsme si neuvědomovali, že jsou vyjímečné a zároveň poslední.

Temné perutě nad našimi hlavami. Vznáší se. Hledíme. Přejeme si. A i když není koho milovat, tak stále milujme. Všechno má svůj smysl. A milovat víc, než jen jeden člověk může se stává prokletím.

A já budu stále držet za ruku ty, co mě vedli v prvních krocích, nezdarech a šťastných chvilkách. Protože teď je vedu já svou budoucností, kdybych je pustila, tak jako bych s nimi už nepočítala. Ale pokud si to přejeme, tak oni zůstanou s námi navždy...