Stránky

31 července 2015

V hloubi

Kolem Vás neutišitelný klid, který Vás obklopuje spolu s rušnou přírodou, která ve Vás probouzí souznění, pochopení, lásku a nekonečno možností. Nebe nad hlavou plující nekonečným lesním oceánem. Vše kolem se pohybuje ladnými baletními posuny. Stoupnete na kámen a hledíte vzhůru do oblak. Ponecháte své tělo na pospas něčemu tak krásnému jako je ona příroda. Vítr cuchá vaše vlasy a do těla se pouští chlad...


24 června 2015

Hmoždíř dnů

Muž pohybující se plíživým krokem, před sebou tlačíc vozík štěstí s falešně pobrukujícími kolečky.
Jakou melodií se dnes jen rozezní? V jaké tónině se tato chvíle bude odehrávat?
Nikdo nic netuší. Ani on sám. A tak dál svým šouravým krokem postupuje vpřed.
Nic víc než on a jeho zavakuované city. Nepřístupnost, chlad a strohý úsměv.
Prostupuje dál, on a jeho čtyři kolečka, sedícím davem. Vzpomínajíc na mládí a cestování za svou láskou.
To nedávno je tomu tak, když sdělili mu onu větu: "Je nám líto, událo se to dnes v noci. Vaši ženu pokryly vzpomínky věčnosti."

V popel proměnila se jeho přítomnost.
Budoucnost zahlcena mlhou.
Kapičky něčeho, uvnitř ničeho.

"Mohu Vám něco nabídnout? Nechybí Vám něco?"
Ten kdo ptá se starostlivě, tomu chybí něco více než jemně perlivá H2O.
Mnohem víc.

28 února 2015

V barevném objetí

Vítězství chutná sladko-hořce. Jeho závan zůstává v našich lebečních dutinách dlouze. Stane se to, co má se stát. Všechny události v našich životech jsou ovlivněny naším mozkem. A potom když se ho naučíte ovládat, stane se něco nečekaného. Stanete se vítězi. Už jen neusnout na vavřínech.


25 února 2015

11-ka jako dobré číslo

11 faktů o mé osobě. Dlouho se tu nic takového již neobjeví, protože upřednostňuji čtení mezi řádky. Ale lidé by se měli překonávat. Občas. A jen trochu.


  • To co dělám každým dnem, mě naplňuje. Ač to tak mnohdy nevypadá.
  • Číslice mého věku jsou dosti variabilní. Skáčou nahoru i dolů, jak se jim zachce.
  • Zbožňuju všechny odstíny zelené barvy, uklidňují mě.
  • Hodinky mi připomínají, že řád stále existuje, musí. A tak mé zápěstí bez hodinek je nepředstavitelné.
  • Jsem minimalista. Až na knihy.

16 února 2015

Duté očnice a překřížené hnáty

Skrýváme se, i když nechceme, něco utajujeme jen proto, aby jsme byli krásní. Pro druhé. Nikoliv pro sebe. A výsledek? Staneme se průměrnými, přežívajícími jedinci. Možná existujeme jen proto, aby jsme žili a význam vyšších sfér neexistuje. Jen být. Tady a teď.

Až několikrát zemřete a přes to, budete stále žít, pak poznáte, co se skrývá za životem. Ve vás bude žít pouze černošedá barevná hra. Smuteční divadlo s hosty, kterým se nařídilo zakrýt si tváře. Smuteční květiny a stužky s nápisy "konec." Následně zaklepe na dveře nezvaný host a vy ho bez okolků pustíte dovnitř a zaklapnete dveře. A on? Zamkne na několik západů a přidá mosazný řetízek. Zavře okna, zatáhne rolety a vy se pokušíte o nádech. Marně. Drží Vás ve svých krvavých drápech a jeho bouřlivý smích ozývá se všude. Ve vaší mysli. Srdci. Natahujete ruce o pomoc, ale jsou Vám svázány.

11 února 2015

V den rozedněné mysli

Nastalo ráno, nic víc a naopak ani nic míň. Pouze na hodinách se objevovalo něco kolem osmé ráno. Sen předešlých dnů, realita dne současného.


Úkryt ve zvonu duše

(Publikováno již r. 2015 měsíce ledna)

Kolik jen věcí by mohlo existovat bez začátků? Zkrátka ukrojit spálenou patku chleba, zabalit ty nejlepší prostřední krajíčky a rovnou přejít k placení. Nestarat se o začátek, nevnímat konec. Získat ze všeho pouze nejkvalitnější část. A co se zbytkem? Vykrmit tím blbce a posmívat se jim, že my jsme lepšími lovci? Nasyslovat jim tváře, duše i žaludky. Až budou plní k prasknutí. A my? Budeme žít ze vduchu, bez štěstí i bez smutku. Bez lidí a snů. Uprostřed. Mezi začátkem a koncem. Bez návaznosti a spojů. Ať přímých či okružních. Ve středu ničeho.
A tak není blbec jako blbec. Začínat mnohokrát od začátku, přelézat totožné překážky a neustále směřovat dál. I když se vracíme znovu na začátek, tak i přes to jsme pokročili dál, než si jen myslíme. Ti před námi jsou dále pouze opticky a nám zbývá čas na rozmyšlenou. Prožíváme začátek hlouběji, vnitřně i perspektivně. Stáváme se jeho součástí a on naší cestou.

A co od ní čekáme? Že se skloní a omluví se?

(Publikováno již r. 2015 měsíce ledna)

Jednou byla naší přítomností, někdy byla s námi ve dne v noci. Držela se nás jako klíště a my jsme doufali, že se jednou stane minulostí. My zapomeneme a budeme žít šťastni jako v pohádce. Jenže minulost neodchází, ale žije neustále s námi, jen už nesetrvává v přítomnosti a nešťouchá do nás. To my začínáme rýpat v ní. Přeje si to? A přejeme si to vůbec my?

Naše přítomné žití navazuje na minulost, ať chceme nebo ne. Neustále bude naší součástí, ať se vztekáme jakkoliv, nepomůže nám to. Ona nikdy neřekne sbohem, ona dělává jednou za čas velké "BAF!" A potom je jen na nás, jak zareagujeme. Může být naším přítelem, pomocníkem, nápovědou nebo zkrátka nesnesitelným šmírákem. To ona čeká až uděláme stejnou chybu, vzpomeneme si na ní a čeká, jak vykročíme dál. Pokud jsme nenapravitelní snílci, bací nás do zad a propadne v pisklavý smích. V onu chvíli my padáme na kolena, kryjeme si dlaněmi obličej a uvnitř nás křičí malé dítě a trhá nás na malé kousky. Papírová skládanka bez návodu, pouze s miliony pokusy. A nikdo nepoví, která varianta se stane správnou, kolikrát narazíme a kolik poodkryjeme slz. Nikdy a nikdo. Nikdy a nic. V tu chvíli chvílí záleží jen na nás a na něm.

Zemřít o Vánocích

(Publikováno již r. 2014 měsíce ledna)

Kolikrát na světě jsme a kolikrát z něj zmizíme v nenávratnu? Kdy se naše cesty opět střetnou, probudíme se a opět se setkáváme v onom pozemském chaosu? Kolikrát můžeme zemřít a kolikrát se můžeme narodit? A umíráme vůbec? Nebo jsme jen zásoby pozemské špižírny, a když svět potřebuje herce vystrčí nás nemilosrdně ze dvířek a kulisní nápověda mizí... Kdo nám podá pomocnou ruku a pohladí? Nikoho takového nemáme přiděleného, ale přes to někde na nás čeká. Musíme si ho sami najít. A to je boj. Strkat se o všechno co nás v životě míjí, a pokud budeme jen zírat zbydou nám jen ruce, které přikryjí mokré oči ze kterých se kutáleí mokré cestičky.

Hravost v očích a smutek v tvářích

(Publikováno již r. 2014 měsíce prosince)

Flákota masa sviští vzduchem, nerudný výraz paní řeznice, dopad kusu hovězího na dřevěnou plochu, sekáček se zatíná do kluzké hmoty. Vyhrála, ale její výraz se nemění. Nespočetněkrát odřezává kousky masa a její koutky úst se, ani na okamžik, nevydají jiným směrem.
Bojíme se přiznat, tím čím doopravdy jsme, a pokud jsme tím čím jsme, zdáme se jako herci na vrtkavém pódiu plné červotočů. Nejsme si jistí ve svém vlastním těle. Pouze své osoby potkáváme, míjíme je, nežijeme v nich, ale pouze s nimi. Očumují vedle nás, my po nich pokukujeme a tím to končí. Víme, čím jsme, ale kdo z ostatních to bude moc poznat? Chce někdo znát pravdu? Nezakrýváme si pouze všech pět našich smyslů?

Vyjdi ven a nevcházej

(Publikováno již r. 2014 měsíce listopadu)

Míjíme se oblouky a nevnímáme svět kolem nás, který vzduchoprázdnem proplouvá a marně jej doháníme. Ve snaze lepších zítřků a snad i oné minulosti. Vzpomínky a touhy bloudící šedou tmou, připomínající dušičkové kvítí obklopené samotou. Jako smetí uprostřed slavnostního sálu, kde muzika dohrála a lidé se rozprchli. A kdo se vrátí pro ně? Mohou vzpomínky žít bez lidí a přítomnosti? Přijde pán s mrzutým výrazem a svým uklízecím načiním, které ony nadbytečnosti zlikviduje. Vymete, vysaje, spláchne,... A kdo zneškodní včerejší den, kdo se o něj postará, aby nespatřil již světlo zítřejšího dne? Modlitbička za lepší zítřky a sluníčkové človíčky?

Naše duše drhnou jako nádrž s palivem po dně. Nemůžeme vyjet na tmavou, rušnou silnici bez světel. Nemůžeme vyjet za deště bez funkčních stěračů. Nemůžeme ujet od nehody. Nemůžeme se chovat na silnici sobecky. Nemůžeme jet moc rychle ani pomalu. Nemůžeme moc koukat do zpětných zrcátek. Nemůžeme ujíždět před problémy.

Rány světa uvnitř nás

(Publikováno již r. 2014 měsíce října)

Okolí ran bývá zarudlé a vytékající tekutina zapáchající. Zarudlost vnímáme negativně a tekutina se stává nelichotivou pro naše čichací ústrojí. Naše tělo je pokryto různými nežádoucími útvary a my sledujeme průběh jejich života. Přejeme si, aby zmizely, zhojily se. Sledujeme jejich okolí a možné činitele z vnějšího prostředí, které by mohli ztížit proces hojení.
Aplikujeme nejrůznější masti, séra, tinktury, apod. Postižené místo obeženeme ostnatým drátem, kde probíhá elektrický proud 24 hodin denně. Pečujeme, hýčkáme, ale očekávané výsledky se neobjevují. Proč? Co jsme udělali špatně?

Pískej hlodavče!

(Publikováno již r. 2014 měsíce října)

Z okrajů plyně stéká v rytmickém tempu, které se snaží uspávat. Proudí každou onou štěrbinkou, dál a vstříc, něčemu dávno poznanému. Perličky rosy třepetají se vzduchem, padající kolem nás a přes to představují nevídanou skutečnost.
Pravda za pravdou, kapka za kapkou. Podobně jako den splývající s následným. Šmouha, zmatek, vzlyky a vztek. Rana za ranou. Perličky rosy doputovali do obřadní síně, kde si každá s každou splnila slib. Nikdy, už nikdy naše tempo nebude kolébavé, konejšivé a pomáhající. Ať budeme jakékoliv, ale už nikdy společné.

Zn.: Ryhle + nekvalitně!

(Publikováno již r. 2014 měsíce září)

Tváříme se nešťastně, když nás média bombardují válečnými zprávami ze zahraničí. Uchováváme si tvář soucitu bez motivace ke změně. Proč tam tisíce kilometrů daleko válčejí a my si vybíráme nejnovější typ iphonu od Vodafonu? Zapneme televizi, otevřeme noviny a Ti zlí páni v oblecích na nás vytasí ony krvavé události. Pár sekund žijeme s životy na obrazovkách či stránkách novin. A o pár minut později? Zavřeme, vypneme a řešíme co bude k večeři. Sestavujeme seminární práce, obsluhujeme zákazníky, stříháme cizí vlasy, čistíme zubní kameny, venčíme psy, sestavujeme počítačové programy,...
Pomůže naše běžná činnost k vývoji lidstva správným směrem?


Nezabýváme se věcmi do hloubky. U seminární práce nás nejvíce zajímá, kolik jsme vytvořili stran. Prodavačky si přejí, aby odbil čas zavíračky. Vlasy obarvíme bez otázky "kolik toho člověk v těchto vlasech zažil?"
Lidé potřebují smýšlet do samého jádra děje, myšlení, věcí. Potřebují. Ale ona nutnost se stává stejně krvavou jako konflikt východu. Není nic bolestnějšího, než tápat po samém dně, uprostřed onoho humusu. Nikdo jiný než my samotní a naše myšlenky. To bolí, a tak pojďme si zahrát hru. Jaký je název? Óóó, povrchnosti, prosím, neodcházej.

Instatní životy na entou. S instantními polévkami a recepty od Ládi Hrušky, který dokazuje, že primitivní věci mohou cokoliv ovládnout. Pouze méně přemýšlející člověk mohl vyvolat válku. A pouze hlupák se k němu připojil. Největší zbraní lidstva se stává komunikace. Rozhovor, naslouchání, mlčení,...

K pocitům připsat rudou skvrnu z tvého těla

(Publikováno již r. 2014 měsíce srpna)

Vnímat svět kolem sebe bez napětí a potřeby vplouvání do cizích duší, které zakopávají přes strniště cest, zařazených do světa zloby a snů. Jako vzplanutý oheň k nebi vnímat každičkou jiskru, která se vtírá pod kůži, aniž by se obtěžovala o svolení. A potom vyhasne. Odplouvá jako popel po větru, tiše a bez zastavení. Neloučit se, neříkat si sbohem, jen po směru vydat se dál, než představy nám dokáží ukázat. Vzpomínat na žhnoucí oheň směřující k nebi. Tam kde všechno začíná i končí. Rudá barva, teplý vzduch, nekonečný smích, bez představy dalších dní. Jen my dva. Tady a teď.

Strach končící zaobalen v naději, skrývající se v tmavém koutě. Nikdo netouží ocitnout se v koutě a setrvávat v něm. Všichni toužíme žít a porocházet se životem. I onen strach a beznaděj. Všichni. Do jednoho. A tak brouzdáme světem. Míjíme se, střetáváme a toužíme po nesplnitelném.

08 února 2015

Možná díky nestačí

 (Publikováno již r. 2014 měsíce června)
 
Žijete s námi několik let i pár chvil a spojuje vás jedna společná vlastnost.
Když přicházíme z nákupu, jdete nám naproti pomoci, aby jsme netáhly i tu nejlehčí tašku. Pro brambory chodíte vy, pač je to snad záležitost mužská. Vyhovíte nám s každou maličkostí, i když některá trvá déle, než by jsme si my ženy představovaly. Vznikají hádky, dohady, křik a další zbytečné nepříjemnosti. Osobně věřím, že každému muži trvá něco déle pouze z jediného důvodu. Přeje si pro svou něžnější (většinou) polovičku pouze to nejlepší, a tak spřádá plány, aby nebyl překonán mužem druhým.

Darovat smrt

 (Publikováno již r. 2014 měsíce června)
 
Vozidlo se řítí dvouproudovou silnicí směrem na západ. Nic neříkající krajina ubíhá postraními okýnky. Stromy, louky a třeba i ty hejna vran. Slunce pálí otevřeným okýnkem na vystrčený loket, opřený o kraj staženého skla. Vzduch profukuje, vlasy vlají a svět se stále točí. A nikdy nepřestal. Zatím. Může se dít cokoliv a... Přece se točí.
Pozdní jaro nebo brzké léto, nikdy si nemohla vybrat, když nastaly zlomy ročních období. To už si byla jistější v těch obdobích životních. Ukázat na minulost či přítomnost? A co budoucnost, kde se skrývá? Prý je vše ukryté v nás. I to co nastane. Věří v to, i přes pochyby překypující její mysl.

Záře tmy jedné noci

(Publikováno již r. 2014 měsíce května)

Za oknem, kterým se prožíral čas, problíkávalo unavené světlo jedné z mnoha domácností. Nikdo netušil, kdo zde žije a jaký vede život. Prostor se tvářil prázdně a lidé kolem procházeli a tiše si šuškali. Na nic víc se v tomto čase nezmohlo. Bez pomoci a porozumění žil ve světničce mužíček. Nikdo ho nikdy neviděl, ale přes to každým dnem vycházel na denní světlo vstříc lidstvu. Maskoval se zahalen úsměvem a dobrotivou povahou. Ale nikdo nikdy nezjistil, odkud pochází. A tak jeho chaloupka tiše stála a světlo problíkávalo i oné noci. Nebo snad do oné noci?

Nepřipouštěl si svá trable a smutky. Slzy si ukrýval pod tmavé, neuspořádané vousy, které halily jeho vrásčitou tvář. Klobouk naražen do tváře a oči vzhlížely k nebi. Tam, jedině tam nacházel odpovědi na vše kolem sebe. A taky si tím uvědomoval, že nalézat odpovědi není vše. Poznat neznamená znát. Nechtít povědět, neznamená skrývat.
Den ode dne se stával větším podivínem pro své okolí. Nosil elasťáky a nikdo nechápal proč. Byl by to v celku pohledný muž s inteligetním výrazem. Ale něco ho odtahovalo od dnešní společnosti. Nebo naopak?

Pár padlých nohou

 (Publikováno již r. 2014 měsíce května)
 
Rozevři křídla, co plují tou oblohou, co vznáší se nad našimi životy. Nasedni a nechej se nést tou měsíční krajinou, jako by neexistovalo teď. Pouze minule. Zapomenout na přítomnost a radovat se z krásné minulosti, která nás utvořila v lidi, kterými jsme. Utvořili nás oni, ti kteří se vyskytovali v čase předalekém. Ti kteří nás milovali a dávali nám kousek ze sebe smaotných. Takové drobné kousíčky, aby mohli žít s námi i po své smrti. Kousky slov, zbytky činnů, tisíce úsměvů a stovky zamračených tváří. To vše dokázali do nás vrýt, aniž by měli při sobě šablonu. ANiž by chtěli. Otiskávali se do našich duší, protože nás milovali, a to natolik, že stále toužili po naší přítomnosti. A my milovali je. Neměřitelně, nesobecky a bez vedlejších úmyslů. Láskou, která pošla nyní, ale stále existuje v minulosti a její zbytky se zachytili v nás jako ostré střepiny dávných výstřelů.

Otevři, vejdi, zamkni a zůstaň

(Publikováno již r. 2014 měsíce května)
Motor začíná vydávat startovací hlásky a hlásí změnu. Zvuk, který ovlivní naší nadcházející cestu rychlostní či vzdálenější silnicí. Jít či utíkat? Dýchat či oddychovat? Mluvit nebo šeptat? Nikdo nám nepoví, která z variant je onou lepší, protože neexistuje nic lepšího nebo horšího. Jsou věci a lidé hodící se a méně hodící.
Začínáme škytat, stojíme s neutrálem a leštíme skla. Kontrolujeme každou šmouhu a smítko. Snažíme se, aby náš kus plechu vypadal, jako by nikdy neměl žádný šrám, protože koroze vyvolává pohrdání. Stejně jako šedivé vlasy, vrásky, jedna noha, němota, nemohoucnost,... Posměšný, ironický, soucitný,... Existuje tolik druhů úsměvů a my si přejeme neutrál, ale ten neumožní pohyb vpřed. Řadíme zlehka s vyděšenou duší a jistotou očí.

Zahalit se tím, čím nejsme

(Publikováno již r. 2014 měsíce dubna)

Naučili jsme se hledět na věci, nikoliv skrz ně. Vidíme krásnou hračku, kvalitní materiál, pěkné zdobení, ale už se nezabýváme tím, že ona věcička je dutá jako rolička toaletního papíru. O tom, že duté věci se dříve rozbijí, protože neobsahují pevný základ, který je drží při životě. Povrch. Neustále plujeme na povrchu a nehledáme na mořském dnu, které ukrývá tolik záhad, krás a životních řešení. Odsoudíme moře zkrvavené od uhynulých těl živočichů, jejichž popravu mají na svědomí pytláci. Neplujeme dál skrze krev, aby jsme objevili něco, co nikdo zatím neměl možnost poznat. A už vůbec se netrápíme tím, že by jsme ony krvavé skvrny mohli odstranit. Otočíme svou loďku a míříme k moři vzdálenějšímu. Proces opakujeme několikrát, než obeplujeme všehna moře, všechny vody a zjistíme, že jsme pluli neuspěšně. Poklad jsme nenalezli a vracíme se zpět domů, tam do zkrvavené zátoky. Přemýšlíme, kde jsme udělali chybu a v jaký přesný okamžik, jsme se vydali jiným směrem.

Brána která prosvítí tmu

 (Publikováno již r. 2014 měsíce dubna)
 
Duha prosvicovala nebe, byl to krásný čas, kdy vše bylo zalité sluncem a tváře hořely nadšením všedních dnů. A popel se z tváří stával, když sváteční byl čas. Fungovalo vše naprosto skvěle, podle imaginárního plánu, který nikdy nebyl vytvořen, ale šlo to, jako by existoval. A potom barevný proužek začínal blednout, ptáci se ztráceli ve svých úkrytech a ti co mohli, uletěli do teplých krajin. Barvy se rozpyly, vítr se vzepřel a po tvářích začaly stékat první kapky. Byl to déšť nebo slzy? V brzkých začátcích to nešlo rozpoznat lehce. Voda stékala pomalu, následně nabírala rychlost a déšť se slzy se promíchával. Zmizela ona hořící svátečnost, zmizel úsměv, zmizela naděje, zmizela, zmizelo naprosto vše. Až na pár velkých maličkostí, které provázely den a hlavně nadcházející noc. Strach, slzy, deprese, beznaděj, křik, volání. Nikdo nepřicházel, nikoho nic nezajímalo. Chladná tvář vzhlížela k nebi a tiše prosila. Nevěděla s kým rozmlouvá, nevěděla co vlastně očekává, ale dělala to, co se jí zdálo správné. Vzhlížela k nebi a snažila se uvěřit v Boha. Toužila po spravedlnosti, zdraví a klidu.

Splachujte po sobě, ale nebuďte splachovací

(Publikováno již r. 2014 měsíce dubna)

"Nechtěj být člověkem, který je úspěšný, ale člověkem, který za něco stojí."

A. Einstein

Život je jako potřeba na malou. Nebo to zkrátka tak v životě funguje, jako ona potřeba.
Už Vám dochází síly a myslíte si, že to již vzdáte. Ale přeci si nepočůráte kalhoty! A tak si říkáte, že to vydržíte k té další lampě, pak ještě ke vzdálenějšímu stromu, na zastávku, na konečnou stanici,... Až zjistíte, že jste doma a potůček žluté tekutiny cinká o porcelánovou mísu. Přivíráte oči slastnou úlevou... A je tomu tak i v jiných případech, když doběhnete do onoho cíle.Vzpomínáte, jak jste se trápili a přáli si složit zbraně do nejbližšího žita. Jste hrdí sami na sebe... A právem.

07 února 2015

Odežeň obra!

(Publikováno již r. 2014 měsíce března)

Vypadá to jako hledět na knihu, která je skryta pod lesklou obálkou, a nevnímat, že by mohla něco vyzařovat i pod oním obalem. Číst dále řádky, listovat pokračujícími listy, přemýšlet co nám kniha chce povědět, ale přes to všechno nedostat se k jádru věci. Neuvědomit si onen střed, který by nás navedl tam, kam právě potřebujeme. Poznávat jen to, co nám je předhozeno. Nechtít zkoumat věci do hloubky, netoužit po objevování a nemít velké sny o tom, že z velké situace dokážeme udělat ohromující překvapení noci. Smíříme se s tím co dělají ostatní a neustále pouze napodobujeme. A pokud se nás někdo zeptá, proč to tak děláme, tak pokrčíme jen rameny. Ztratila se z nás touha po neobjeveném a chtíč závodit, předhánět se. Stát se někým, kdo na tomto světě ještě nechodil.

Chaos času, zmatek doby

(Publikováno již r. 2014 měsíce března)
Život se vyklubal v nevěrnou mrchu se kterou, nikdy nemůžeme tušit, kdy se vypaří. Všichni kolem nás se stávají naplnění právě jí, i když nás i sami sebe přesvědčují o opaku. Neustále se skrývají, někam utíkají, maskují a hrají si na někoho kým nejsou. Jejich potemělé tváře s kruhy pod očima jsou plné vznětlivého ohně, pro který stačí jedna nepatrná jiskřička a panoval by chaos. Lidé se stávají statečnějšími a bojovnějšími. Nehledí na zbraně protiútočníka a vrhají se střemhlav proti němu holýma rukama. Nepřemýšlí nad nad následky, chtějí konat. Ale už netuší zda dobro či zlo.
Nikdo není hoden soudit chování druhého. Jak se říká, nepřišli jsme na svět s návodem na život. Kdyby tomu tak přeci jen bylo, svět by se stal nudným a každý z nás by žil bohatě a úspěšně. Neznali by jsme onu odvrácenou stranu, kterou musíme poznat, aby nám bylo jasné, proč vykonávat ono lepší, lepší z každého individuálního pohledu.

Drž se stébla... Možná je to kmen!

(Publikováno již r. 2014 měsíce února)

Poryvy větru se stávají silnějšími. Listí se ztrácí, větve se lámou, pouze pevný základ zůstává a tyčí se uprostřed ničeho a znamená vše. Malý človíček stojí pod oním zbytkem dřeva a vzhlíží nahoru. Přemýšlí, zda je lepší být stromem nebo člověkem? Co je bezpečnější? Být malý nebo velký? Postavička může zmizet a ukrýt se ve skrýši, kde bude zobat ze svých tajných zásob. Třeba takový rybíz v zimě přijde vhod. Ale co obrovský zbytek přírody? Může se někde ukrýt, odpočinout? Roste tam, kde byl vysazen a nikdo s ním nehne, pokud nebude v prosinci zdobit některé z obchodních center.
Stává se kmen silnějším, když vítr zvyšuje svou rychlost? Proč se zkrátka nevzdá a nepadne dobrovolně? Věří zbytek něčeho ve svou budoucnost? Nebo vlastně může věřit? Proč se vykřikujou nadějná slova ve prospěch všeho? Proč si lžeme a říkáme tomu poslední kousek naděje? Existoval by strom bez naděje a kdo všechno ji potřebuje ke svému životu?

Pro jeden pár rukou

(Publikováno již r. 2014 měsíce února)

Zarazil si ostnatý drát do svého těla a pokračoval dál ve své cestě. Kapky krve stékaly na zem a on hleděl přímo před sebe. Levá noha pravidelně střídala pravou. Ani na jediném místě nezavrávoral. Myšlenky ho popoháněly dál do cíle, který byl jen matnou budoucností, o které neměl ani tušení, jakou bude hrát barvou.
Začínalo pršet, schylovalo se k průtrži mračen a kopce osvětlovala blížící se bouře. Neohlížel se a kráčel vstříc... Ostnatý drát se mu vrýval hlouběji, ale nevnímal narušenou celistvost svého těla. Předmět si razil svou vlastní cestu a nehleděl na to, zda někomu ublíží. Provrtával se dál a dál... Ale v tom si člověk musel odpočinout, popadnout dech a skrýt obličej ve svých rukou. V těch které toho tolik držely, hladily, utěšovaly, modlily, prosily, vedly,... Ty ruce, které zbyly už neměly sil dál pokračovat v ochraně svého člověka. Toužily po pomoci, která nepřicházela. Na blízku nebyl jediný pár rukou, který by posloužil. Ty dlaně, kterými probíjí něha, láska a pochopení. Neexistovaly, ztratily se v zapomnění každodenních činností.


Nápisy lžou a slova jsou výmluvná

(Publikováno již r. 2014 měsíce ledna)

Postavili ho na silnici jako strašáka na poli, který odhání chtivou zvěř. S tím rozdílem, že on byl živý a vnímal vše kolem sebe a možná tisíckrát víc, protože tomu všemu se ocitl o mnoho blíž, než všichni ostatní. Rozsvítil si blikající čelovku a pohyboval svým tělem krouživým rytmem. Možná byl v extázi, možná měl skvělou náladu, možná nastal pouze stav zoufalosti. Ale snad z dáli se zdál spokojený.

Hrál hru se svými barevnými, blikotajícími světýlky. Občasné zamávání projíždějících řidičů, udivené pohledy a on se dál svíjel ve svém tanci. Proč? To nikdo neví. Ani on sám. Zkrátka se snažil jen o to, aby byl. A to se mu dařilo dokonale. On opravdu žil. Nevěděl proč to dělá a jaký to má smysl, ale jeho únava nepřekročila nesnesitelnou hranici.

Pra(c)h začátků a konců

(Publikováno již r. 2014 měsíce ledna)
Jaká byla Vaše nejmilejší hra v dětství? A jakou hru máte nejraději nyní? U mě vede hra na hlupáka. Jen je u toho riziko, že se opravdu tím hlupákem stanete.


Proč zkrátka lidem nedáváme víc šancí, aniž by jsme očekávali, že opět zvorají co mohou? Myslím, že život nám dává dostatek dalších šancí, jen my lidé si je navzájem nedovolujeme.