V hloubi

Kolem Vás neutišitelný klid, který Vás obklopuje spolu s rušnou přírodou, která ve Vás probouzí souznění, pochopení, lásku a nekonečno možností. Nebe nad hlavou plující nekonečným lesním oceánem. Vše kolem se pohybuje ladnými baletními posuny. Stoupnete na kámen a hledíte vzhůru do oblak. Ponecháte své tělo na pospas něčemu tak krásnému jako je ona příroda. Vítr cuchá vaše vlasy a do těla se pouští chlad...

Hmoždíř dnů

Muž pohybující se plíživým krokem, před sebou tlačíc vozík štěstí s falešně pobrukujícími kolečky.
Jakou melodií se dnes jen rozezní? V jaké tónině se tato chvíle bude odehrávat?
Nikdo nic netuší. Ani on sám. A tak dál svým šouravým krokem postupuje vpřed.
Nic víc než on a jeho zavakuované city. Nepřístupnost, chlad a strohý úsměv.
Prostupuje dál, on a jeho čtyři kolečka, sedícím davem. Vzpomínajíc na mládí a cestování za svou láskou.
To nedávno je tomu tak, když sdělili mu onu větu: "Je nám líto, událo se to dnes v noci. Vaši ženu pokryly vzpomínky věčnosti."

V popel proměnila se jeho přítomnost.
Budoucnost zahlcena mlhou.
Kapičky něčeho, uvnitř ničeho.

"Mohu Vám něco nabídnout? Nechybí Vám něco?"
Ten kdo ptá se starostlivě, tomu chybí něco více než jemně perlivá H2O.
Mnohem víc.

V barevném objetí

Vítězství chutná sladko-hořce. Jeho závan zůstává v našich lebečních dutinách dlouze. Stane se to, co má se stát. Všechny události v našich životech jsou ovlivněny naším mozkem. A potom když se ho naučíte ovládat, stane se něco nečekaného. Stanete se vítězi. Už jen neusnout na vavřínech.

11-ka jako dobré číslo

11 faktů o mé osobě. Dlouho se tu nic takového již neobjeví, protože upřednostňuji čtení mezi řádky. Ale lidé by se měli překonávat. Občas. A jen trochu.

• To co dělám každým dnem, mě naplňuje. Ač to tak mnohdy nevypadá.
• Číslice mého věku jsou dosti variabilní. Skáčou nahoru i dolů, jak se jim zachce.
• Zbožňuju všechny odstíny zelené barvy, uklidňují mě.
• Hodinky mi připomínají, že řád stále existuje, musí. A tak mé zápěstí bez hodinek je nepředstavitelné.
• Jsem minimalista. Až na knihy.

Duté očnice a překřížené hnáty

Skrýváme se, i když nechceme, něco utajujeme jen proto, aby jsme byli krásní. Pro druhé. Nikoliv pro sebe. A výsledek? Staneme se průměrnými, přežívajícími jedinci. Možná existujeme jen proto, aby jsme žili a význam vyšších sfér neexistuje. Jen být. Tady a teď.

Až několikrát zemřete a přes to, budete stále žít, pak poznáte, co se skrývá za životem. Ve vás bude žít pouze černošedá barevná hra. Smuteční divadlo s hosty, kterým se nařídilo zakrýt si tváře. Smuteční květiny a stužky s nápisy "konec." Následně zaklepe na dveře nezvaný host a vy ho bez okolků pustíte dovnitř a zaklapnete dveře. A on? Zamkne na několik západů a přidá mosazný řetízek. Zavře okna, zatáhne rolety a vy se pokušíte o nádech. Marně. Drží Vás ve svých krvavých drápech a jeho bouřlivý smích ozývá se všude. Ve vaší mysli. Srdci. Natahujete ruce o pomoc, ale jsou Vám svázány.