Nastalo ráno, nic víc a naopak ani nic míň. Pouze na hodinách se objevovalo něco kolem osmé ráno. Sen předešlých dnů, realita dne současného.
Jako by se ozývalo jaro. Nejméně v duši zahřálo. Jen světlo a jeho kontrasty. Prostota všeho kolem. A právě proto krása. Zmatek z obyčejné krásy.
Odsunutí špatných časů. Pouze tady a teď. Dnešní ráno a nic víc. Hrnek kávy a přeplněný mozek.
A potom... A pak... A následně... Procitnutí. Realita. Váš život a nic
víc. Štěstí či smůla? Toť otázka. Rána jsou krásná. Proč jen mým předkem
je sova?
A tak nastal konec. Čeho? Snad oné obyčejné chvíle. Oněch obyčejnách slunečních paprsků. Onoho obyčejného nekonečna, o kterém stálo psát. A skutečně opravdu jen obyčejnost?
Žádné komentáře:
Okomentovat