Úkryt ve zvonu duše

(Publikováno již r. 2015 měsíce ledna)

Kolik jen věcí by mohlo existovat bez začátků? Zkrátka ukrojit spálenou patku chleba, zabalit ty nejlepší prostřední krajíčky a rovnou přejít k placení. Nestarat se o začátek, nevnímat konec. Získat ze všeho pouze nejkvalitnější část. A co se zbytkem? Vykrmit tím blbce a posmívat se jim, že my jsme lepšími lovci? Nasyslovat jim tváře, duše i žaludky. Až budou plní k prasknutí. A my? Budeme žít ze vduchu, bez štěstí i bez smutku. Bez lidí a snů. Uprostřed. Mezi začátkem a koncem. Bez návaznosti a spojů. Ať přímých či okružních. Ve středu ničeho.
A tak není blbec jako blbec. Začínat mnohokrát od začátku, přelézat totožné překážky a neustále směřovat dál. I když se vracíme znovu na začátek, tak i přes to jsme pokročili dál, než si jen myslíme. Ti před námi jsou dále pouze opticky a nám zbývá čas na rozmyšlenou. Prožíváme začátek hlouběji, vnitřně i perspektivně. Stáváme se jeho součástí a on naší cestou.

Ukrojit počáteční krajíc chleba není snadné, stejně jako začátek uvnitř nás. Počátek lepších zítřků. Dobrat se do středu a tam na výsluní žít a rozhlížet se zpět i vpřed. Užívat si krásné momenty, protože pro ně zapomeneme na ty horší. Ale sami víme, že bez nich by jsme nebyli na výsluní. Děkovat a dál si přát. A pak se klidně vrátit blíže k začátku a směřovat do středu. Protože kdo by si přál být šťasten jen chvíli?

Toužit po jeho špatném kousku stejně jako po onom dobrém. Chtít vše bez vyjímky. Všechno nebo nic. Jen si nevolit mezi láskou a nenávistí, protože přátelství je něco mnohem víc. Zakoření se v nás a zůstane. Můžeme se kamkoliv vzdálit, ale podstata zůstane stejná. Některé věci nezměníme, některé lidi nevyženeme z naší hlavy. Mají být tam, kde jsou. Tady. Uvnitř svalu kryjícím se v hrudi.

A tam zůstanou všichni. Někde. V nějakém. A v tom je naše věčnost. Každý někde zůstává, jen o tom nemusí vědět. Ale je krásné být si toho vědom.