Stránky

11 února 2015

Rány světa uvnitř nás

(Publikováno již r. 2014 měsíce října)

Okolí ran bývá zarudlé a vytékající tekutina zapáchající. Zarudlost vnímáme negativně a tekutina se stává nelichotivou pro naše čichací ústrojí. Naše tělo je pokryto různými nežádoucími útvary a my sledujeme průběh jejich života. Přejeme si, aby zmizely, zhojily se. Sledujeme jejich okolí a možné činitele z vnějšího prostředí, které by mohli ztížit proces hojení.
Aplikujeme nejrůznější masti, séra, tinktury, apod. Postižené místo obeženeme ostnatým drátem, kde probíhá elektrický proud 24 hodin denně. Pečujeme, hýčkáme, ale očekávané výsledky se neobjevují. Proč? Co jsme udělali špatně?

Přehnaně pečujeme, máme o postižené místo strach a zachováváme nepřiměřenou sterilitu. Co se zrodí ve sterilním prostředí? Proputovalo by vůbec vajíčko sterilním vejcovodem?

Neobávat se špinavého a pro naše smysly nepřiměřeného. Nechat prostoupit okraji rány vše, co na onom lemu se jen objeví. Nebránit se výzvám, které nám můžou přitížit, protrhnout ránu a vytvořit z ní trhlinu našeho světa. Pokud neudrží nápor, není stvořena pro další žití. Snášet rány, bolesti a existovat dál. Vzpírat se pouze potůčky slz, nadějemi lepších zítřků, zaťatými pěstičkami a několika málo slov, která stejně zaniknou. Protože vše se ztratí, pokud není kladen důkaz na existenci něčeho, co se stává stejně nepochopitelným jako resuscitace po limitu.

Ponořme naše trhliny do největšího sajrajtu. Zatněme zuby a zadržme dech.
A potom vyprávějte, kolik jste toho ustáli. Na břehu bývá každý hrdinou.

Žádné komentáře:

Okomentovat