Flákota masa sviští vzduchem, nerudný výraz paní řeznice, dopad
kusu hovězího na dřevěnou plochu, sekáček se zatíná do kluzké hmoty.
Vyhrála, ale její výraz se nemění. Nespočetněkrát odřezává kousky masa a
její koutky úst se, ani na okamžik, nevydají jiným směrem.
Bojíme se přiznat, tím čím doopravdy jsme, a pokud jsme tím čím jsme, zdáme se jako herci na vrtkavém pódiu plné červotočů. Nejsme si jistí ve svém vlastním těle. Pouze své osoby potkáváme, míjíme je, nežijeme v nich, ale pouze s nimi. Očumují vedle nás, my po nich pokukujeme a tím to končí. Víme, čím jsme, ale kdo z ostatních to bude moc poznat? Chce někdo znát pravdu? Nezakrýváme si pouze všech pět našich smyslů?
Lidé ve středním věku si hrají na způsobile žijící, chovající muže a ženy. Staří na bezchybné, sečtělé, moudré. A pak tu jsou mladí, kteří netuší, jak se dostat tam, kam se dostali oni. Přes co musí jít a kam až jsou nuceny zajít? Kolik toho musí odevzdat a nechat si vyrvat z náručí? Máme zatrpklé dospělé, kteří bývají šťastnější bez onoho způsobilého kabátku, smějí se a rozdávají životní moudrost a energii. Ať udělají cokoliv, protože pokud mají cokoliv dát, je jedno, co udělají. My se musíme pouze naučit z nich číst.
A pak potkejme toho, od koho jsme něco vyčetly. Potkejme ho v doprovodu člověka jeho věku. A bude vám smutno, jak znovu zatrpkl, uvadl výraz a jeho hravost a nápaditost vyprchala. Ale pokud někdo jednou takový byl, ve tváři se mu rýsují šibalské vrásky, jiskřičky v očích, cokoliv. Někde se skrývá pravý on. Za čas se opět vyklube. Kdy? Musí opět potkat pravého člověka. Třeba na pět minut. A potom třeba až do konce svého života již neroztančí své šibalské vrásky.
Smutné? Tak nebuďme v přítomnosti těch, kteří nás nechávají umírat za živa.
Bojíme se přiznat, tím čím doopravdy jsme, a pokud jsme tím čím jsme, zdáme se jako herci na vrtkavém pódiu plné červotočů. Nejsme si jistí ve svém vlastním těle. Pouze své osoby potkáváme, míjíme je, nežijeme v nich, ale pouze s nimi. Očumují vedle nás, my po nich pokukujeme a tím to končí. Víme, čím jsme, ale kdo z ostatních to bude moc poznat? Chce někdo znát pravdu? Nezakrýváme si pouze všech pět našich smyslů?
Lidé ve středním věku si hrají na způsobile žijící, chovající muže a ženy. Staří na bezchybné, sečtělé, moudré. A pak tu jsou mladí, kteří netuší, jak se dostat tam, kam se dostali oni. Přes co musí jít a kam až jsou nuceny zajít? Kolik toho musí odevzdat a nechat si vyrvat z náručí? Máme zatrpklé dospělé, kteří bývají šťastnější bez onoho způsobilého kabátku, smějí se a rozdávají životní moudrost a energii. Ať udělají cokoliv, protože pokud mají cokoliv dát, je jedno, co udělají. My se musíme pouze naučit z nich číst.
A pak potkejme toho, od koho jsme něco vyčetly. Potkejme ho v doprovodu člověka jeho věku. A bude vám smutno, jak znovu zatrpkl, uvadl výraz a jeho hravost a nápaditost vyprchala. Ale pokud někdo jednou takový byl, ve tváři se mu rýsují šibalské vrásky, jiskřičky v očích, cokoliv. Někde se skrývá pravý on. Za čas se opět vyklube. Kdy? Musí opět potkat pravého člověka. Třeba na pět minut. A potom třeba až do konce svého života již neroztančí své šibalské vrásky.
Smutné? Tak nebuďme v přítomnosti těch, kteří nás nechávají umírat za živa.
Žádné komentáře:
Okomentovat