Darovat smrt

 (Publikováno již r. 2014 měsíce června)

 

Vozidlo se řítí dvouproudovou silnicí směrem na západ. Nic neříkající krajina ubíhá postraními okýnky. Stromy, louky a třeba i ty hejna vran. Slunce pálí otevřeným okýnkem na vystrčený loket, opřený o kraj staženého skla. Vzduch profukuje, vlasy vlají a svět se stále točí. A nikdy nepřestal. Zatím. Může se dít cokoliv a... Přece se točí.
Pozdní jaro nebo brzké léto, nikdy si nemohla vybrat, když nastaly zlomy ročních období. To už si byla jistější v těch obdobích životních. Ukázat na minulost či přítomnost? A co budoucnost, kde se skrývá? Prý je vše ukryté v nás. I to co nastane. Věří v to, i přes pochyby překypující její mysl.

Hudba hraje, tóny se vznášejí, ale ona netuší jaká skladba hrála, ani ta, která teď. Mysl byla všude, jen ne za volantem. A v tu samou chvíli se obávala i toho, že zaviní nehodu. Svými myšlenkami. Lidem ubližuje slovem, ale s tím se smířila. Ale že by její vlastní myšlenky mohly zabít...? Nesnesitelnost, odpor, zloba, smutek,... Tolik emocí a její pravé chodidlo se stále blížilo níže k podlaze...

Ležela tam nehybně. Možná mrtvá. Možná tělo, které ještě dodýchávalo. Schránka. Viděla pouze obal, ale myslela na duševno. Kde je, kde se skrývá? Proč tam leží, když druhý díl odplul? Pohled se stal něčím, co člověku neřekne tolik, jako pár slov řečených ve stmívající se krajině. Pachuť parodie na život. Nepříjemná slannost a touha vypláchnout si ústa.

A celou cestu nemyslela na nic jiného. Je jako ona. Nehybně ležící, mrtvá, krvavá, prožraná, zdrcená, vyhaslá,... Ono stvoření v tělesné schránce. A ona se cítila přesně tak, jen po stránce duševní. "Mrtvá, mrtvá, jsem mrtvá..." opakovala si stále dokola, aby si uvědomila význam slov. Jako člověk s Alzheimerem. Živý, ale přes to mrtvý. Vnějšek si nechte, ale když se ztratí náplň je po radosti.